Tuttleben 6.10.2013 – Zlatá dečka

V neděli jsme vyrazili v 6.00 směr Tuttleben. Jelj jsme naprosto všichni. Stařík Caesar

měl královskou (císařkou) lóži na zadních sedačkách, vyztužené a různě rafinovaně poskládané polštáře a deka tak, aby se mu leželo pevně a příjemně. Gaudí, Garp a Florance se vešli do kufru, já měla psí tašku vepředu pod nohama, Radek měl dost místa na to, aby byl schopen řídit.

Plni elánu a nezdolného přesvědčení, že Garp vyhraje zlatou dečku na jubilejním 30. výročním

dostihu, Gaudí se umístí na bedně a Florance, přihlášená do normálních fen, pravděpodobně také.

Přejímka byla do 9.00 hodin. V 8.45 jsme s hrůzou sjížděli z dálnice na Eilenburg a v tu chvíli i Radkovi docvaklo, ža do navigace zadal místo Tuttlebenu Eilenburg. Nastal chaos, telefonáty Jardovi Vaňkovi do Prahy o patřičná telefonní čísla. Nakonec vedoucí dostihu slíbili, že počkají do 10.00, v tu chvíli jsme byli 100 km od cíle.

Zadali jsme do navigace správná data. V 9.45 jsme byli již jen 96 km od cíle.

(navigace nebyla aktualizovaná, táhla nás na Geru, místo na Erfurt a my si opět zajeli). Atmosféra houstla a nezbývalo, než se rozhodnout a zavolat opět na dráhu, ať s námi nepočítají, že to nestihneme.

Nebudu popisovat, co se mi honilo hlavou. Radek vypadal na infarkt. Já rudá, on bledý. Ticho by se dalo krájet a trvalo až domů (cca 3 hodiny) a následně celé odpoledne. O nic přece nešlo, jenom jsme si udělali výlet cca 550 km, od 6 hodiny ráno do 11.30 v autě.

Nakonec jsme všechny psy vzali do lesa na příjemnou procházku a vychodili je i sebe. Nevím, kdo vyhrál zlatou dečku, ale jsem zcela přesvědčena, že příští rok to vyjde.

Radek má novou přezdívku. Navigátor.